Když se rozhlédnu kolem, vidím velké množství lidí, kteří neustále hledají. Někdo by řekl, že občas sami nevědí, co hledají, ale když se tak zamyslím, pokaždé je v tom něco vyššího, nějaký hlubší „smysl života“. A platí to i v případech, kdy si to lidé sami nechtějí připustit. Stejně podvědomě hledají nějaké odůvodnění vlastní existence a toho, co se odehrává kolem. A často také odchází, opouštějí rodiny, svůj běžný život, aby se mohli oprostit a rychleji dosáhnout chtěného poznání…
Mně osobně je mnohem sympatičtější filozofie, která umožňuje člověku najít všechny tyto pravdy, aniž by se musel vyhýbat lidem, stát se poustevníkem nebo zavrhnout všechny vydobytky civilizace. Filozofie, která vrací člověku život, plnohodnotný, svobodný život ve společnosti milovaných lidí. Nemusíte cestovat na jiné planety, abyste našli ten bájný smysl života. Můžete ho vnímat, prožívat a naplňovat přímo tady!
Ano, opět píšu o knihách od Vladimíra Megreho o Anastasii, jejích hlubokých myšlenkách a pohledu na svět, na naši minulost a možnou budoucnost, který před námi otevírá. O knihách, kterých si velice vážím a které nepřestanu doporučovat každému rozumnému člověku. Knihách, které začaly postupně vycházet v našem rodinném nakladatelství před patnácti lety a jež se také staly tématem jednoho z lednových rozhovorů na blogu umělkyně, kuchařky a dvěma slovy skvělé ženy Evy Francové Rozhovory ve Svatojánu.
Ráda bych zde uvedla alespoň vybrané pasáže ze zmíněného rozhovoru s překladatelkou a vydavatelkou knih z edice Zvonící cedry Ruska paní Valentýnou Novodarskou, které mohou být přínosné jak pro stávající čtenáře zmíněných knih, tak i pro ty, kteří je prozatím v rukou nedrželi…
Z rozhovoru ve Svatojánu
Kdo je Anastasia, kdo je Vladimír Megre? Mohla bys, Valentýno, v krátkosti vysvětlit, o co se vlastně jedná? Především pro lidi, kteří o knihách nikdy neslyšeli.
Vladimír Megre je bývalý podnikatel, který v roce 1994 uskutečnil obchodní cestu lodí po sibiřské řece Ob. Osud mu připravil výjimečné, osudové setkání se sibiřskou poustevnicí, která se ukázala nejen jako mladá, velmi krásná žena, ale zároveň i žena, která má nesmírné schopnosti, velký objem informací a možná že i přístup k vesmírné databance. Právě toto setkání v tajze jej přimělo k napsání knih.
Jaký je smysl těch knih, v čem ho vidíš?
Knihy od Vladimíra Megreho jsou tu proto, aby nám napověděly, jak máme zachránit situaci na planetě, jak máme navrátit Zemi původní kvetení, jak se máme rozvzpomenout na svou podstatu a své předurčení. Jak se vrátit k původním pramenům. Pro někoho to může být neuvěřitelné, ale skutečně si myslím, že tak to je. V této souvislosti zmíním dopis od čtenáře, který nám přišel brzy po vydání prvního dílu Anastasia. Byl od pana inženýra Helceleta z Prahy a ten napsal: „Přečetl jsem mnoho duchovní literatury, ale s tak laskavou knihou, která by obsahovala každému vnímavému člověku srozumitelný návod ke šťastnému životu, jsem se nesetkal. Anastasia vrací člověka člověku, vrací člověka životu. Anastasia znovu ukazuje místo člověka tam, kam jej Bůh stvořil.“ Ztotožňuji se s touto myšlenkou.
Setkala jsem se nejen s příznivci Anastasie, ale i s množstvím lidí, často z řad intelektuálů, kteří jsou proti těm knihám extrémně zaujatí. Duchovní literatury je přece tolik a nikdo se neposmívá Louise Hay nebo Celestýnskému proroctví, nevím o tom, že by byla proti těmto knihám vedena tak štvavá, zesměšňující až nenávistná kampaň. Proč má tolik vzdělaných a chytrých lidí s Anastasií takový problém?
Napadá mě několik příčin. Zřejmě jsou knihy od Vladimíra Megreho něco skutečně velmi hodnotného, co má doopravdy sílu vrátit člověka člověku. A jelikož tomu tak je, tak ta opoziční strana, které říkáme temné síly, pracuje na maximum, aby to člověku neumožnila. Je to prostě boj o člověka, proto neodsuzuji intelektuály, kterým se zdá, že je to fikce. Možná kdyby autor neříkal, že je to reálná situace ze života, tak by to každý vzal jako něco vymyšleného, jako krásné čtení. Ale autor stále po dobu více než dvaceti let tvrdí, že Anastasia je reálně žijící člověk s nesmírnou láskou v duši, k nám, k lidem, s velkou logikou, a že většího filozofa nepoznal ani v dějinách. Možná proto vzniká nepochopení. V podobě těchto knih máme něco velmi závažného a něco velmi hodnotného, není to jenom čtivo, nejsou to jenom knihy. Další příčinou nepochopení nebo nepřijetí některých lidí může být toto: kdyby lidstvo nemělo tu velkou pýchu a mělo čistší úmysly, bez problémů bychom to přijali. Hodně jsem o tom uvažovala, hodně. Možná po celou tu dobu patnácti let, co vydávám Anastasii. Stále ještě jsou tu otázky – je to pravda? Existuje? Neexistuje?
Lidé v dnešní době přebývají v tak velkém shonu a jsou mediálně natolik zpracovaní, že více věří tomu špatnému než dobrému. I když čteme kvanta duchovní literatury, kde se o podobných schopnostech jako u Anastasie píše, tak u ní tomu nechceme uvěřit! Protože tam je to v knihách a tu se tvrdí, že je to v realitě, že je to v životě. Anastasia tu ale není proto, aby někoho udivovala svými schopnostmi, ona stále v každé knize, při každém rozhovoru s autorem tvrdí, že to je jednoduché, vždyť tyto schopnosti má v sobě každý člověk. A teď vzniká otázka, proč nechceme stoprocentně přijmout svou sílu, sílu své mysli? My o tom čteme, utváříme svůj život podle svých názorů, ale nechceme to plně přijmout. Spíše souhlasíme, že člověk je Boží otrok, že abych komunikovala se Stvořitelem, tak musím mít řadu pomůcek, omamných látek, prostředníky a tak dále. Proč to nejde jednoduše přímo? Přes tu Boží částečku, kterou v sobě máme každý?
Lidem tyto knihy vadí podvědomě i proto, že kdyby uznali, že Anastasia existuje, museli by souhlasit se všemi návody a myšlenkami v knihách. Oni s těmi myšlenkami jakoby souhlasí, ztotožňují se, protože ona nenabízí nic trestuhodného. Jenže tím, že nesouhlasím s její existencí, mohu si ponechat způsob života, který mám. Jsem například duchovní učitel. Když budu souhlasit s tím, že ty neuvěřitelné schopnosti má každý, tak nebudu mít koho učit. Pokud vlastním velký koncern, který vyrábí pesticidy, a budu souhlasit s tím, že příroda, planeta Země, je živý organismus a není ji možno tak trýznit a ničit, jak to děláme, tak potom budu muset zítra ten koncern zavřít. A co já budu dělat, co dál? A tak je to s každým. Jednodušší je říct, že je to fikce, a tím pádem i její myšlenky odsunout.
Ale i lidé, kteří s tím souhlasí a snaží se žít podle zásad a myšlenek, které Anastasia nabízí, stále žijí třeba ve městech, jezdí autem, nakupují zboží v obchodech, chodí do zaměstnání. Ať chtějí nebo nechtějí, znečišťují více nebo méně Zemi, jsou příčinou dějů ve společnosti i v přírodě, které nejsou úplně v souladu s myšlenkami v knihách. Anastasia říká, že není třeba, abychom všichni odešli do tajgy, ale navrhuje, abychom vyčistili města, která jsme zaneřádili. Že i ve městech se dá žít hezky, čistě a v souladu s okolním prostředím. Jak si má počínat člověk, který souhlasí s myšlenkami Anastasie, ale nechce nebo nemůže odejít do tajgy?
Do tajgy rozhodně odcházet nemusíme. V třetí knize je kapitola Máme všichni odejít do lesa? Ne, nemáme. Ale musíme vyčistit místa, ve kterých žijeme, prostředí, kde jsme teď. Ale právě to se nám nechce. Nemluvím o menšině lidí, kteří se v rámci možností snaží k přírodě chovat uvědoměle, mluvím o kritickém množství, o těch jedenapadesáti procentech. Když to pochopí, i ve městech se dá mnoho udělat. Většina lidí si neuvědomuje, že planeta je náš domov a je uspořádaná podle určitých zákonů a ty, ať je respektujeme nebo ne, víme o nich nebo nevíme, jednoduše jsou a fungují. Jsou geniální a neměnné. My to nerespektujeme, vymysleli jsme si ekonomický progres. Energii své mysli odevzdáváme státnímu rozpočtu, schodku, ekonomickému růstu a tak dále, ale když popřemýšlíme, co to je – jsou to uměle nasazené hodnoty, vymyšlené. Vždyť planeta, příroda, existovala i bez toho. A tento ekonomický progres a období technizované společnosti ničí naši Zemi, náš domov. Znovu. Kdybychom to uznali ve velkém, na státních úrovních, musíme překopat celé fungování lidstva na Zemi. Je složité udržet stát nějak pohromadě i v těch zaběhlých kolejích, které jsou. Anastasia nám podává informaci v ideálu, zřejmě v tom původním stavu, tak, jak to bylo od začátku, od Stvoření. My už jsme hodně, hodně daleko. Než se vrátíme k těm původním pramenům, a to jednoznačně bude, ať to někdo chce nebo nechce, protože v tom je naše záchrana, bude to ve fyzické rovině nějakou dobu trvat. Ale i samotná ta proměna je krásná.
Valentýno, věříš v dobrý konec, že se vyvine všechno k dobrému? Že zvítězí síly světla nad silami temnoty?
Nejen že věřím, já vím. Ony už vítězí. První kniha v ruštině vyšla v devadesátém šestém roce, to je téměř dvacet let. Kdybychom se rozjeli do Ruska, viděli bychom, jaké množství rodových osad vzniklo na základě informací z knih Vladimíra Megreho. To už je realita, to jsou pevné, zdravé klíčky, které už dávno vyrašily. Ještě nejsou vidět, ale je jich jen v Rusku více než 200. Další jsou v Bělorusku, další na Ukrajině. Mnoho z toho, co předpověděla Anastasia, už se uskutečnilo. Vždyť ještě v prvním dílu říká, že knížka se bude rozlétat mezi lidmi a vyvolávat v nich světlé city a tvůrčí nadšení. Už asi patnáct let existuje ruská kniha V paprscích Anastasie zní duše Ruska, která čítá pět set stránek básní, písní a obrazů od obyčejných lidí, kteří si přečetli tuto knihu.
Co by to znamenalo pro zbytek světa, kdyby zákon o rodových statcích v Rusku prošel?
Nastala by kvalitativní proměna a významný krok k tomu, aby Země získala zpět své původní kvetení, když to řeknu takto poeticky. Já bych si přála, aby první byla Česká republika, vážně bych si to přála, upřímně. Nicméně vím, že naše zem je malá, a jestli se to stane v malé zemi, bude se o tom sice povídat, ale energetická síla nebude dostatečná, aby zapůsobila na celý svět. Kdežto Rusko je velká zem a Rusové k této myšlence mají nejblíže, jednak proto, že knihy vznikly v ruštině, zadruhé proto, že autor se často obrací na Rusy, zatřetí proto, že Anastasia ve své mysli toto vyprodukovala a i v knihách je psáno, že poprvé k tomu dojde v Rusku. Rusové mají vhodné podmínky, život v Rusku není tak komfortní jako tady, takže jsou nuceni a tlačeni k většímu přemýšlení o změnách a většímu rozhodování než my. Třeba nemají na vybranou. Lidé v ruských rodových osadách často říkají, že řešili otázku buď/anebo a zvolili rodový statek.
Všichni víme, že vztah lidí k přírodě, k Zemi, se zhoršuje, ničení a znečišťování planety nabývá obludných rozměrů, ale přesto to stále děláme, všichni se na tom méně nebo více podílíme. Jsme čím dál bezohlednější a chamtivější. Podle Anastasie je to plán a dílo žreců, kteří si přejí, aby Bůh vystoupil ze své nestrannosti a zasáhl, aby popřel svobodnou volbu člověka, kterou mu dal. Pro mě je to nová myšlenka. Co pro tebe bylo v knihách nové a neznámé?
Pro mě byla nová myšlenka ta, že vesmírné energie chtějí poznat velkou sílu člověka, který je stvořen podle božího obrazu, poznat proces tvoření. A právě proto neviditelně vedou člověka k tomu, aby všechno pitval, rozebíral, řezal, ničil, právě proto, aby zachytily ten proces. Toto se mi líbilo. Anastasia zavádí úplně nové pojmy, které dříve nebyly v duchovní literatuře, nebo je neznám. Já znám, že člověk je otrok Boží, že je v hříchu zplozený a v bolesti zrozený. Znám to, že tento svět je pomíjivý a není třeba se o nic snažit, protože je to všechno marné. Sleduj tyto myšlenky: jsi otrok, nic nemůžeš. Je to tu všechno marné, život je jinde. Ubírají na síle člověku-tvůrci. Dokonce i myšlenka, že sem přicházíme pro nějaké studium, abychom se mohli znovu vrátit k Bohu. Když uvažuji na toto téma, tak si říkám – ale vždyť my jsme přišli od Boha, tak jaký smysl je v tom, abychom přišli a znovu se vrátili, vždyť jsme tam mohli zůstat. Anastasia tu odhaluje něco nového – že ten věčný život a ráj není někde, on je tu. A že Země je výtvorem Boha, to nejlepší, co dokázal. Co ten vesmírný rozum, ta geniální síla dokázala v návalu nadšení zplodit. A vrcholem toho tvoření byl jeho syn a jeho dcera, kteří mají stejné schopnosti jako Otec, možná ve zmenšené podobě. To je další nová informace. Od toho je Anastasia, aby probudila člověka a dala mu konečně možnost nejen o tom číst a pochopit to, ale procítit svou sílu. Pokud uklidíme tady a zmírníme naši pýchu, budeme mít čisté úmysly, můžeme časem vytvořit jiné planety, jiné galaxie, stejně krásný život někde, jako je u nás.
Celý rozhovor najdete zde
Více o knihách Vladimíra Megreho najdete zde
Post Scriptum
Pokud jméno Evy Francové je pro vás nové, vřele doporučuji autorské projekty Rozhovory ve Svatojánu a Kuchařka ze Svatojánu, které Eva založila a úspěšně rozvíjí již několik let. Zmíněná kuchařka vyšla i v tištěné podobě a v minulém roce získala své pokračování.
Autor: ilh
Autor citovaného materiálu: Eva Francová, Rozhovory ve Svatojánu
Foto: Fotolia.com/jessiew75, uvedomelyrodic.cz